Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Jak tomu v podobných krizových situacích obvykle bývá, ani v Keni nebyl nikdo z pozorovatelů nebo komentátorů schopen předvídat současný vývoj. Ve všeobecnosti se totiž očekávaly projevy spontánního lidového násilí před volbami a obzvlášť pak v jejich průběhu. Lid se nakonec projevil vcelku moudře, úplně bez obětí to zřejmě nešlo, ale konečná bilance zdaleka nedosáhla nejhorších očekávání. Keňští voliči disciplinovaně vystáli gigantické fronty, trpělivě čekali na vyhlášení výsledků, a dokonce byli podle všeho ochotni i sportovně přijmout porážku svých vyvolených.

Přecenění demokratičnosti
Co ale světová i místní veřejnost neodhadly a přecenily, byla míra demokratičnosti keňské moci. Když konečné výsledky nebyly známy ani ve třetí den po volbách, a navíc se zaseklo i zveřejňování těch průběžných, které velmi jednoznačně ukazovaly vítězství opozice, bylo jasné, že se děje něco nekalého. Během dalšího dne čekání se za vydatného přispění frašky, kterou v přímém přenosu předvedla volební komise, vystupňovala nervozita ve společnosti na maximum. Vyhlášení Kibakiho vítězem na základě úplně nedůvěryhodných výsledků a půl hodiny poté ve velkém chvatu a jakoby v duchu nejlepších afrických diktátorských tradic vykonaná přísaha pak zcela zákonitě rozpoutaly běsnění. Vládní moc se sice zkusila udržet i po dobrém, prostřednictvím demokratických voleb, ale když jí najednou teklo do bot, tak šly žerty stranou a nezbylo než ukázat, kdo je v Keni pánem. Právě tato hra na demokracii způsobila rozpoutání nepokojů – například v sousední Ugandě je jasné předem kdo bude vítězem voleb, opozice sice trošku remcá, její vůdce se pak v inkriminované době strčí do kriminálu kvůli vlastizradě „posichrované“ ještě obviněním ze znásilnění, nikdo ale nic nepředstírá, všechno je v pevné režii a také nakonec „dobře“ dopadne.
   Z pohledu generála po boji jsou ale souvislosti přímo do očí bijící. Vždyť v Keni vlastně ještě nikdy nedošlo ke skutečnému demokratickému odevzdání moci. Oba volební precedenty, na základě kterých byla Keňa oznámkovaná jako v regionu výjimečně demokratická, jsou velmi zavádějící. V roce 2002 autoritativní prezident Daniel arap Moi odevzdal moc nenásilně především proto, že se sám cítil unaven a zachtělo se mu klidného důchodu. Nad porážkou kandidáta jeho strany pak dovedl docela snadno mávnout rukou, a nebyl příliš motivován k nějakým radikálním kouskům. Za další ukázku vzorně provedeného volebního klání pak bylo považováno referendum o nové ústavě v r. 2005, které skončilo porážkou prezidenta Kibakiho a vyústilo do vzniku dnešního opozičního pomerančového hnutí. Jenomže je mnohem snadnější předstírat demokratické sklony, když je v talonu jenom nějaká velmi abstraktní ústava, než když pak jde o velmi konkrétní moc a vliv.

Soudy k ničemu
Staronová vláda je tedy podle všeho u moci díky volebnímu podvodu a velmi nedokonalé ústavě, která koncentruje nepřiměřeně velkou moc v rukou jednoho člověka. Obvykle jím bývá prezident, v době voleb je to pak předseda volební komise, který nezpochybnitelně vyhlašuje vítěze. Může vyhlásit úplně kohokoliv a může mít třeba i opřenou pistoli o spánek, jeho slovo bude podle ústavy vždy platit. Jediná možná forma napadnutí výsledku je justiční cestou. Keňská justice je ovšem totálně v područí vlády. Stačí si uvědomit, kolik dělá keňský stát přehmatů a kolik žalob proti němu je úspěšných – prakticky žádné. Rychlostí keňská justice také příliš nevyniká, takový proces by trval zcela určitě déle než jedno volební období. Opozice si je toho velmi dobře vědoma, a odmítá dobře míněné rady, například z USA, aby hledala spravedlnost žalobou u soudu.
   Rozsah vypuklých nepokojů a násilností vyvolal zděšení a ze všech srovnávání nesrovnatelného, oněch v populární politologii oblíbených „–izací“, byla první na řadě rwandizace. Ta už je ale zřejmě v dnešní široce rozehrané partii zažehnána a možná díky vyšší vyspělosti Keni ve srovnání se Rwandou ani nikdy doopravdy nehrozila. O zimbabwizaci, která už vypadá pravděpodobněji, zase nechce zatím moc slyšet západní svět. Ještě nad keňskou vládou nezlomil hůl a stále ještě žije velmi dobrá naděje, že se s ní bude dát dohodnout na kompromisním řešení. Samotné vládě by se určitě nejvíce zamlouvala ugandizace, tzn. poklidná, nepříliš násilná a nerušená diktatura. Ugandský prezident Museveni je u moci už přes 20 let a nikdo si ho příliš nevšímá, jenom vždy v době kolem voleb dostane tak trošku vyhubováno, jako naposled před rokem a půl. Od té doby mu už ale stihla požehnat i samotná britská královna na loňském setkáni hlav států Commonwealthu v Kampale.

Ugandizace nepravděpodobná
Jakkoli by se tento model představitelům keňské moci zamlouval, není ani ten příliš pravděpodobný. Od Ugandy se toho totiž dlouhodobě moc nečeká, po dovádění hrůzovládců jakými byli Amin a Obote, je Museveni stále velmi přijatelnou alternativou. Svět uvnitř i vně Keni už ale vzal demokratickou licitaci vážně a návratu k diktatuře bude klást mnohem větší odpor, než jakým je velmi sporadická kritika Ugandy. V Keni už totiž poměrně čile fungují občanské i lidskoprávní aktivity a i v myšlení běžných občanů jsou na africké poměry celkem dobře zakořeněny hodnoty demokracie. Ve svém zoufalém potlačování základních občanských svobody naráží současná moc na silnou domácí občanskou i mediální kritiku.
   Vláda by ráda získala nějakou mezinárodní podporu, zatím se jí to moc nedaří. Blahopřání k vítězství z Ugandy, získané vydíráním přes přístup k přístavu, se nepočítá. Čínští komunisté ani ruští oligarchové si samozřejmě příliš starostí o svobodu voleb nedělají, zatím ale mlčí, nebo nanejvýš utrousí nějakou škodolibou poznámku o dalším neúspěšném pokusu o vnucování západních hodnot třetímu světu. Nejsou ještě slyšet ani někteří intelektuálové z vyspělých zemí, kteří mají tak rádi svobodu a demokracii pro své osobní použití, neváhají ovšem s poplácáním ramenou kterémukoliv bezohlednému diktátorovi.
   Vyspělé a demokratické země stupňují na Keňu tlak, který má velmi dobré vyhlídky přinést ovoce. První reakce USA, jakožto „tradičních školitelů demokracie“, mohly ovšem svým přílišným pochopením pro „místní specifika“ vyvolat rozpaky. Spojené státy mají zřejmě velikou potřebu spojenců v regionu a nemohou si dovolit ani dále prohlubovat svůj deficit globálních sympatií. Postupně ale dávají stále odmítavějšími postoji prezidentovi a jeho klice najevo, že jim zdaleka neprojde všechno a přebírají tak kritickou štafetu od Evropské Unie. Ta sice prostřednictvím své pozorovací mise hned na začátku krize označila volby za zmanipulované, ale v důsledcích, které by z toho měla vyvodit, je už trošku opatrnější. Je to však také pochopitelné, přílišná kritika by mohla dobře posloužit vládě, která ráda straší evropským neokolonializmem a imperializmem.
   Jak USA, tak EU se už nechaly slyšet, že zvažují hospodářské sankce vůči Keni, konkrétně zastavením rozvojové pomoci. Proti jeho účinnosti ovšem mluví dva argumenty, jednak je Keňa na zahraniční pomoci poměrně málo závislá (představuje jenom 5% HDP, pro srovnání třeba v Ugandě téměř polovinu), a jednak mohou být keňští velmi dobře zajištění vůdci lhostejní vůči hospodářskému osudu země. Silně podrážděná rekce keňské vlády jakoby ale dávala za pravdu skeptikům vůči rozvojové pomoci tvrdícím, že její většina beztak končí jenom v kapsách zkorumpovaných pohlavárů. 
  
Neústupnost neprospěje
Ať je to kvůli zastavení pomoci, mezinárodní izolaci, domácímu odporu nebo nejspíše kvůli všemu dohromady, dojde pravděpodobně keňská vláda k poznání, že neústupností toho může hodně ztratit. Opozice si také nadlouho nevystačí s pocitem křivdy (i když do velké míry oprávněným) a bude se muset realisticky postavit k vládním ústupkům. Opakování voleb by bylo spravedlivým řešením, je ale více než zřejmé, že na něj vládní strana nikdy nepřistoupí. Velmi dobře ví, že prakticky nemůže být regulérně zvolena. Pravděpodobnější je uskutečnění krátkodobé dělby moci a dlouhodobých ústavních reforem, které zajistí její lepší kontrolu i rozložení.
   Uškrcení keňské demokracie by nám nakonec mohlo připomenout i naší vlastní nedávnou minulost. My jsme byli schopni se diktatury zbavit, možná trošku pozdě, ale přece. Naštěstí pro Keňu ji nehlídá žádný mocný bratr a držme jí palce, aby jí návrat ke svobodě netrval ani čtyřicet ani dvacet let.