Liberálně konzervativní akademie - Cevro

O Afghánistánu se během posledníh měsíců mluvilo zejména v souvislosti s požadavkem NATO na navýšení poštu vojáků v zemi v rámci jednotek ISAF (International Security Assistance Force). To je podle nejvyšších generálů Severoatlantické aliance nezbytnou podmínkou bezpečnostní stabilizace. Během posledních měsíců se totiž zdá, že hnutí Tálibán, odstavené od moci v roce 2001, nabírá znovu na síle a získává stále nové bojovníky, ochotné obětovat se v konfrontaci s „okupačními silami“.

Zatímco počet vojenských i civilních obětí v Iráku klesá, Afghánistán se potýká se stále větším počtem sebevražedných atentátů a útoků na vojenské cíle. To se alespoň dozvídáme z kusých mediálních zpráv. Bližší pohled na tuto zemi však prozrazuje, že se jedná jen o část mozaiky. Celkovou situaci lze jen těžko uchopit bez pokusu o alespoň částečnou analýzu afghánské společnosti a politiky.

Kmenová struktura
Snad nejzajímavějším rysem afghánské politiky je tradiční silná role kmenové struktury populace. Vyplývá to i z etnického složení země: většina dostupných zdrojů se shoduje, že v porovnání s ostatními skupinami tvoří většinu z více než 31 milionů obyvatel Afghanistánu národ Paštúnů (asi 40 %). Další, avšak menšinové složky obyvatelstva, tvoří tradiční středoasijské kmeny – Tádžikové (asi 27 %), Uzbekové (9 %) či Turkmeni (3 %). Možná i z tohoto rysu společnosti vyplývá náklonnost k politickým změnám – Afghánistán prošel téměř všemi možnými politickými systémy od monarchie přes republiku až po diktaturu Tálibánu. K vnitřním rozporům přispívá i členitý, často nepřehledný horský terén, kde jednotlivé oblasti ovládají menší skupiny či kmeny. 
   Kmenová struktura hrála v historii Afghánistánu důležitou roli a ovlivnila i samotný politický systém. Ukázat to lze na vývoji po roce 2001: radikální vláda hnutí Tálibán byla americkou administrativou označena za napomáhající Usámovi bin Ládinovi, když ho odmítla vydat za jeho podíl na útocích na New York a Washington. Následná spojenecká invaze do Afghánistánu prakticky Tálibán odstavila od moci a bylo třeba vyřešit ústavní i mocenské vakuum. Vláda Tálibánu, trvající od roku 1996, totiž roztříštila zemi jak společensky, tak hospodářsky a politicky. Afghánistán se navíc potýkal s problémy v oblasti zahraniční politiky – zatímco Tálibán se pasoval do role legitimních vládců země, drtivá většina mezinárodního společenství jej v této roli neuznala. Po spojenecké invazi se naskytla příležitost znovu vystavět politický systém na principech výraznější demokratizace. Nejpodstatnějším nástrojem se při jeho tvorbě a zejména při tvorbě nové ústavy stal starý tradiční institut tzv. Velké rady (Lója džirga). Prakticky se jedná o shromáždění nejvyšších náčelníků afghánských kmenů a klanů, jež sloužilo od pradávna především řešení místních sporů mírovou cestou a jednáním. První džirga se konala v roce 2002, aby rozhodla právě o budoucím uspořádání země a podobě ústavy. Ta byla schválena o dva roky později a po dalším roce se pak konaly demokraticky probíhající volby, z nichž vyšel první zvolený parlament.
   Zatím poslední shromáždění kmenových vůdců se konalo v srpnu letošního roku. Džirgy se kromě kmenových „stařešinů“ zúčastnili i členové parlamentu, zástupci občanské společnosti a zástupci Pákistánu. Jejím cílem bylo zejména zmírnění napětí na af­ghán­sko-pákistánské hranici. Skupiny hlásící se k al-Káidě a Tálibánu totiž stále více ohrožují bezpečnost i na pákistánském území.

Jednat s Tálibánem?
Jednou z ústředních otázek, kterou se džirga zabývala, je způsob, jakým jednat s členy hnutí Tálibán. S dilematem jednání či nejednání s teroristy se afghánští politici potýkají dodnes. Do značné míry však afghánskou stabilitu ohrožují i vnitřní spory. Často se hovoří například o prorůstání zločinu do politiky a o propojení terorismu s drogovým obchodem. Nejznámějším kritikem současných poměrů je zřejmě mladá poslankyně Malalai Joyaová, jejíž kritické názory na složení parlamentu se staly známými i v mezinárodním prostředí. Nejvíce jí podle veřejných vyjádření vadí stálá přítomnost válečných náčelníků a bývalých členů Tálibánu mezi poslanci i ministry vlády.
   Dalším problémem je pro vládu prezidenta Hamída Karzáího – i přes silnou americkou podporu – nedostatečná autorita centrální kábulské administrativy. Neposiluje ji příliš ani Afghánská národní armáda, čítající nyní asi 50 tisíc mužů, potýkající se ale s masovou dezercí a fluktuací personálních kapacit. V této oblasti plní důležitou roli koaliční jednotky, které se podílejí na výcviku armády (jedná se například o jednotky USA, Kanady, Velké Británie, Francie či Turecka). Svojí malou částí se ostatně chystá přispět i Česká republika – do země pravděpodobně vyšle provinční rekonstrukční tým, mezi jehož úkoly bude patřit právě i posilování centrální vlády. S ohledem na budoucí bezpečnost se při tom – vedle zapojení lokálních vůdců a kmenů do politického procesu – jedná o zásadní oblast, jíž by se měla věnovat pozornost vedení NATO i samotné afghánské vlády.