Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Stínový ministr zahraničí W. Hague přijel do Prahy, aby se zúčastnil konference „Zvýšení evropské konkurenceschopnosti ve 21.století: role EU“, pořádané ODS pod hlavičkou Hnutí za evropskou reformu, kterou spolu s místopředsedou vlády A. Vondrou zaštítil.

Williame, poprvé jste se do televizních novin dostal, když vám bylo 16 let. V roce 1977 jste na konferenci Konzervativní strany vystoupil s projevem, jehož pasáž bývá citována dodnes. Váženému publiku členské základny jste tehdy sdělil, že: „Za třicet, čtyřicet let tu vy, kteří tady dnes sedíte, už nebudete. Ale my ostatní tu budeme muset žít s důsledky dnešních rozhodnutí labouristické vlády,“ …
No, a když se dneska podívám do publika, tak jich tam většina pořád sedí! Ne vážně, ten projev jsem říkal jako představitel konzervativní mládeže. Bylo to v době, kdy Británie za vlády labouristů volala o pomoc, a já jsem v něm vyzýval k obnovení víry v jednotlivce a jeho iniciativy, v redukci státu a jeho zásahů do občanského života, ale také za privatizaci velkých státních podniků a snížení moci odborů. A to všechno se za vlád premiérky Thatcherové v 80. letech realizovalo.

A dnes? Co dnešní Konzervativní strana a odkaz Thatcherové? Český pozorovatel, který se průměrně zajímá o politiku a má jen občasné a zprostředkované informace tuší, že se s Konzervativní stranou „cosi“ děje. Když to hodně zjednoduším, panuje obecné povědomí, že dáváte větší akcent na styl politiky, její prezentaci a zároveň se posouváte k politickému středu a také jste „zezelenali“.
Stále věříme ve svobodu, svobodu jedince, jeho svobodnou vůli a motivaci. Změnily se ale výzvy, na které musíme reagovat. Thatcherovská léta byla o ekonomice, o zlepšení stavu ekonomiky. Dnes chceme zlepšit kvalitu života Britů. S kvalitou života souvisí i důraz na životní prostředí. Jsme bohatá země, ale lidé z toho nemají tolik, kolik by mohli mít. Jde nám o lepší společnost …

…„lepší společnost“ to našim uším připomíná neblahé pětiletky.
Ano, to chápu. Řeknu to tedy jinak. Nechceme lépe spravovat stát. Chceme vytvořit lepší podmínky k tomu, aby lidé měli více možností jak sami a lépe spravovat svou společnost, či své společenství, okolí ve kterém žijí a pracují. Prostě tím, že jim dáme více svobody, více možností volby, například v oblasti zdravotnictví, vzdělání. Místní školy i nemocnice by měly mít více pravomocí a více prostoru v tom, jak nakládat se svými prostředky, i v tom, jaké budou tvořit učební plány. Rádi bychom, aby si občané například mohli zvolit představitele místní policie. Navrhujeme daňové změny, které by podporovaly status manželství. Reforma státní správy a státní regulace není odpovědí na současné problémy Británie. Odpovědí je přesun odpovědnosti od státu na jednotlivce, respektive společenství, ve kterém žije.

Cítím v tom odklon od té klasické, deontologické liberální morálky individuálních práv k společenskému uspořádání, které připouští určitou etiku společenského dobra či hodnot.
Přesně tak. Konservatismus je přeci i o uvědomění si zodpovědnosti jednoho k druhému, o vědomí sounáležitosti a národní hrdosti. To chceme podpořit. Nedávno jsme dali podnět ke vzniku Národní občanské služby, což je šestitýdenní program pro mladé lidi kolem 16 let, kteří právě vyšli ze střední školy. Nabízí jim širokou škálu aktivit, jak se zapojit do veřejného života – od základního vojenského výcviku po službu ve zdravotnictví či sociálních službách. Jde o to, aby mladí lidé přímou, praktickou zkušeností poznali svou roli ve společnosti, ve které žijí. Aby své místo poznali na vlastní kůži a uvědomili si svou odpovědnost. Nesmí se naučit spoléhat se na stát, který bude konat za mně. Neměl by to být stát, který jim řekne, co mají dělat, aby zlepšili své životní podmínky. Stát vydá direktivy, které se však minou realitou. Iniciativa musí vzejít od nich a z jejich znalostí. A v tom navazujeme i na odkaz Thatcherové. Posunujeme ho ale trochu dál. Chceme společnost příležitostí i odpovědnosti. Chceme podporovat individuální iniciativu jedince, a tím zároveň podporovat jeho odpovědnost k ostatním a jeho okolí. Někdy v žertu říkám, že to, co by Thatcherová v 80. letech nazvala revolucí osobní zodpovědnosti, my dnes nazýváme revolucí v občanské zodpovědnosti. Je nám však jasné, že to je běh na dlouhou trať.

Došlo k posunu i v zahraničně-politických prioritách konzervativců?
Ne, nijak zásadně. Pilíři naší zahraniční agendy je silná euroatlantická vazba, členství v EU. Tato Unie ale nesmí být stále užší. Jsme pro to, aby každému členskému státu byl umožněn flexibilnější status, než jaký je doposud, aniž by byly narušeny základní principy fungování společného trhu. Dále se domnívám, že Británie by měla hrát ofenzivnější roli na Středním východě. Je to strategický region, jehož důležitost se bude jen zvyšovat.

Skoro pokaždé, když hodnotíte zvláštní anglo-americké vztahy, neodpustíte si jednu poznámku …
Ano, říkám, že jakkoliv vztahy mezi Británií a Amerikou jsou a budou zvláštní – kulturně, jazykově, historicky, rodově (mimochodem má sestra i neteř jsou Američanky) – vždy zdůrazňuji, že náš vztah s USA musí být pevný, nesmí však být otrocký.

Sledujete alespoň letmo debatu o umístění zařízení systému protiraketové obrany na území České republiky a Polska? Jak tento krok hodnotíte v širším geopolitickém rámci i ve smyslu vztahů s Ruskem? Mimochodem, současné rusko-britské vztahy také nejsou optimální …
To je pravda. Potřebujeme nalézt funkční vztah s Ruskem. ČR možná více než Británie ví, že Rusko potřebujeme kvůli jeho energetickým zdrojům. Rusko je stálým členem RB OSN, a proto potřebujeme jeho spolupráci i v otázce iránského nukleárního programu či v otázce řešení konečného statutu Kosova. Zjednodušeně řečeno, Rusko se chová antagonisticky, protože má – a zejména před volbami – zájem na tom, aby jej mezinárodní společenství ve střednědobém výhledu uznalo jako velkého mezinárodního hráče. Ke statutu strategického hráče však patří i ochota spolupracovat a převzít svůj díl odpovědnosti. Tato ruská velmocenská nervozita je patrná i v postoji vůči protiraketové obraně.

Jste autorem dvou rozsáhlých monografií o politických osobnostech 18. století. Jedna z nich je o nejmladším premiérovi v dějinách Británie, Williamu Pittovi mladšímu, jehož politické působení přispělo ke konečné formaci bipartismu ve vaší zemi. S jeho jménem se pojí i jeho slavný výrok, který pronesl poté, co byl po vítězné bitvě u Trafalgaru nazván „zachráncem národa“ …
Já vím: „Evropu nikdy nezachrání jeden jediný muž. Anglie zachránila sama sebe vypětím svých sil a Evropu zachrání tím, že jí půjde příkladem.“ Můžeme z toho udělat motto naší konference …

William Hague (* 1961)
• před vstupem do politiky konzultant v Shell UK a McKinsey & Co.
• od 1989 dosud: poslanec za Richmond, hrabství Yorkshire
• 1995–97: ministr pro Wales v Majorově vládě
• 1997–2001: lídr Konzervativní strany
• 2005–dosud: stínový ministr zahraničí
• autor dvou politických monografií