Jihoevropský konzervatismus na příkladě Španělska
V počátcích politické ideologie, která se prosadila především v jižní Evropě a která je známá pod termínem latinský konzervatismus, stojí francouzský filosof Joseph de Maistre. V jeho pojetí je základním předpokladem dobře fungující obce řád. Ten má v pozemských věcech vynucovat panovník, nejlépe král, v nadčasových věcech má nezpochybnitelnou autoritu papež.
Jen silná vláda, založená na křesťanských základech a silných pravomocích církve, udrží v obci řád a vyhne se krizím, které vyvolala Velká francouzská revoluce, tvrdil na konci osmnáctého století de Maistre.
Z Josepha de Maistre v podstatné míře vychází ideologie latinského konzervatismu. Stejně jako on klade největší důraz na zajištění pořádku. Liší se tak od kontinentálního konzervatismu Edmunda Burkeho, který prosazoval spíše ideu konstitucionalismu a demokracie. De Maistre v tomto směru hledá inspiraci spíše u Thomase Hobbese, a to zdůrazňováním role náboženství a podporou absolutismu, jako jediných možných nástrojů vyhnutí se násilí a chaosu.
Učení de Maistreho je nevyhnutelně spjato s obdobím, ve kterém žil. Reagoval jím na Velkou francouzskou revoluci a ultraliberální myšlenky, propagující absolutní svobodu a vyjadřoval se k nim značně kriticky. Podle de Maistreho tyto utopické ideje vedly k jakobínským hrůzám a napoleonským válkám. V opozici k těmto názorům propagoval de Maistre neoddělitelnost státu a církve a „papeže jako vykonavatele“.
V počátcích slavila jeho koncepce úspěchy – v roce 1815 došlo k restauraci bourbonské dynastie a hrůzy postrevoluční diktatury byly stále v živé paměti. V následujících desetiletích však začaly liberální myšlenky posilovat a spolu se sílící ideou nacionalismu začaly opanovávat podstatnou část starého kontinentu. Španělsko však zůstávalo monarchií, k čemuž přispěl nemalou měrou i de Maistre. K dalšímu posílení latinského konzervatismu pak došlo na přelomu 19. a 20. století, kdy bylo třeba bránit nástupu anarchistických idejí.
Vrchol latinského konzervatismu
Extrémní násilí levicových skupin vedlo ke stále silnějšímu volání po pořádku a ideje latinského konzervatismu dopadaly v této situaci na úrodnou půdu. Vrcholu dosáhly v době španělské občanské války (1936–1939), kdy se postavily proti radikálnímu anarchismu a zvítězily. Výsledkem bylo zavedení tzv. národního katolicismu se silnou rolí panovníka a církve a katolicismem jako státním náboženstvím. Pořádku podřídil španělský vůdce Franco vše – potíral levicové skupiny, cenzuroval „levicová“ divadla a kina, potlačil politický disent. Výsledkem jeho vlády bylo takřka 100 000 zabitých oponentů z řad levice. Vládou Franca dosáhl latinský konzervatismus svého vrcholu, jeho smrtí však v prostředí rozšiřujících se idejí liberalismu rychle uvadal. Kromě Franca lze za praktika latinského konzervatismu považovat rovněž Antonia Salazara v Portugalsku, který však rovněž musel pod tíhou sílících liberálních idejí premiérský post opustit.
Španělský konzervatismus po Francově smrti
Po Francově smrti a diskreditaci myšlenky konzervatismu bylo pro pravicové strany těžké se prosadit. Manuel Fraga Irabarne se pokusil založit pravicovou Lidovou alianci na myšlence reformismu, podstatnou částí elektorátu však byla vnímána jako reakcionářská a autoritativní (Fraga byl ministrem v době Francovy vlády). To se počalo měnit v 70. letech, kdy se Fraga spojil s dalšími umírněnými konzervativními skupinami a nasměroval stranu blíže středu. Záhy však straníci usoudili, že odklon od pravé identity ubírá straně voliče a nasměrovali ji zpět k základům. V následných volbách v roce 1982 se straně podařilo získat jak voliče středového Svazu demokratického středu, tak krajní pravice a položila tak základ své budoucí ideologie. I přesto nadále zůstávala v opozici.
Z ní se jí podařilo vymanit až za vlády José Marii Aznara na začátku devadesátých let (to už se strana jmenovala Lidová strana – PP), který dokázal skloubit prvky tradičního konzervatismu, liberalismu a křesťanství a až do roku 2004 stál v čele španělské vlády. Současným lídrem Lidové strany je Mariano Rajoy a za jeho předsednictví se PP obrací k ideám patriotismu, nacionalismu a španělství. Je to však mj. důsledek netečnosti Zapaterovy vlády k narůstajícímu baskickému radikalismu.
