Dánsko, Norsko, Švédsko – obrození severské pravice?
Minimálně od 30. let 20. století připadá rozhodující role ve stranických systémech Dánska, Norska a Švédska (Finsko a Island přdstavují v severském kontextu poněkud specifické případy) sociálně-demokratickým stranám, které většinou představovaly určující složku vládních kabinetů (např. v Norsku vládla sociální demokracie nepřetržitě v letech 1945–1963).
Ke změně dochází přibližně od 70. let minulého století (ve Švédsku o něco později), kdy „zavedené“ politické strany (v čele se sociálnědemokratickými) zaznamenávají úbytek volební podpory i díky objevení se nových politických subjektů (jako typický příklad uveďme dánskou a norskou Stranu pokroku). Výsledkem je, mimo jiné, vzhledem k předchozí dominanci (někdy dokonce predominanci) sociální demokracie, nevídané alternování pravicových a levicových vlád.
Naznačené oslabení levice došlo prozatímního vrcholu na začátku nového tisíciletí, kdy jak Dánsko, tak Norsko a Švédsko zaznamenaly z perspektivy dosavadního vývoje skutečně nevídaný zlom. V Dánsku od roku 2001 zvítězila ve volbách již třikrát v řadě Liberální strana Anderse Fogha Rasmussena, která pokaždé vytvořila vládní koalici s Konzervativní lidovou stranou za podpory Dánské lidové strany. Ve Švédsku před volbami v roce 2006 vytvořily pravicové strany (konkrétně Umírněná koaliční strana, Lidová liberální strana, Křesťanští demokraté a Strana středu) Alianci pro Švédsko a dokázaly v celkovém součtu porazit doposud vládnoucí sociální demokracii, která naopak zaznamenala historický propadák. Poslední norské volby sice dokázala vyhrát sociální demokracie (která ovšem musela poprvé v poválečné historii přistoupit na koaliční vládu se socialisty a centristy), nicméně předchozí dvoje volby přinesly vládu pravice a volební ostudu sociální demokracie. Stručně řečeno, začátek nového tisíciletí se na severu Evropy nese ve znamení pravice. Co však stojí za obrozením severské pravice? A co vlastně je severská pravice?
Posilování pravice v druhé polovině 80. let
Nárůst volební podpory pravicových stran je nutné dát do souvislosti se socioekonomickým vývojem severských zemí a minimálně od druhé poloviny 80. let minulého století pozorovatelnou krizí rozbujelého sociálního státu, s jehož vytvořením a fungováním jsou spojeny primárně sociálnědemokratické strany. Finanční náročnost sociálního státu vyústila (zejména ve Švédsku na přelomu 80. a 90. let) v počínající ekonomickou krizi a vedla k oslabení voličské důvěry v levici. Na druhou stranu voliči na severu Evropy si zvykli na pohodlí rozsáhlého welfare-state a jeho jednoznačné odmítnutí nepřichází v severských podmínkách (prozatím) v úvahu. Zejména poslední zmíněná okolnost se projevila na současném ideovém zázemí severských pravicových stran.
Nejflagrantnější případ představuje v současnosti nejsilnější dánská politická strana, a sice Liberální strana, jejíž předseda Anders Fogh Rasmussen vydal na začátku 90. let libertariánsky laděnou knihu Od sociálního státu k minimálnímu. Až jistý příklon k levici (v podstatě zrcadlově srovnatelný se změnou ideového profilu britských labouristů) zajistil liberálům volební vítězství. Rasmussenova strana tak v současti neodmítá sociální stát jako takový, pouze usiluje o jeho reformu, primárně snížením daňové zátěže. K podobnému kroku se odhodlala i švédská pravice. Volební program Aliance pro Švédsko se v ekonomické oblasti příliš nelišil od toho, co nabízela sociální demokracie. Tvrzení, že pouhé přiblížení se levici v oblasti ekonomické politiky stálo za vzrůstem volební podpory dánských Liberálů, by nebylo zcela přesné. Druhou výraznou oblastí, na které se liberálové profilují, představuje striktní imigrační politika, společně prosazovaná extrémně (nikoli extrémisticky!) pravicovou Dánskou lidovou stranou, pro níž imigrace představuje téma číslo jedna, stejně jako pro norskou Stranu pokroku, která skončila v posledních volbách na druhém místě a předstihla Konzervativní stranu, mající své kořeny již v 19. století a v současnosti hájící co možná liberální ekonomický model a omezení státní ingerence. V norské (ale i švédské) politice hrají od 60. let 20. století významnou roli křesťanskodemokratické strany, které jsou obhájkyněmi tradičních hodnot, rodiny a morálky – typický je záporný vztah proti registraci homosexuálů, ale také k pornografii a potratům.
Konec rozdílu pravice–levice?
Souhrnně řečeno, bylo by bláhové se domnívat, že pojem severská pravice (pokud vůbec existuje) zahrnuje ideově koherentní subjekty. Ba naopak, severské pravicové strany jsou amalgámem ekonomického a politického liberalismu, obhajoby tradičních hodnot a křesťanské morálky, ale také odmítavého přístupu k přistěhovalcům. Co je však pro severskou pravici typické, a co stojí za jejími úspěchy v posledních letech, je značný příklon k levici v ekonomické oblasti, příklon, který smazává tradiční dichotomii levice a pravice.
