Rozhovor s Danielem Ebingerem
O principu subsidiarity se sice v souvislosti s EU často hovoří, ne vždy však bývá jeho význam plně chápán. Jak byste jej krátce a jednoduše charakterizoval?
Jedná se o odpověď na otázku, na které z úrovní, k nimž náleží jednotlivec, rodina, církev, spolky, obec, stát či společenství států, mají být plněny společenské úkoly. V souladu s principem subsidiarity má jednat ta úroveň, která stojí nejblíže jednotlivci. Pouze když je tato rovina přetížena a „vyšší“ jednotka může jednat efektivněji, přísluší činnost „vyšší“ úrovni.
Německo má s aplikací této zásady dostatek zkušeností. Je zásada subsidiarity explicitně zakotvena v Základním zákoně (německá ústava) či v jiných zákonech, nebo je využívána pouze interpretační cestou?
Explicitně je zásada subsidiarity zakotvena v Základním zákoně teprve od roku 1992 v souvislosti s přenesením kompetencí na Evropskou unii (čl. 23). V kontextu samotného spolkového zřízení Německa sice není princip subsidiarity uveden, narazíme na něj však v čl. 72 Základního zákona, kde se hovoří o rozdělení sdílených (konkurujících) zákonodárných pravomocí. Kromě toho můžeme tento princip vysledovat i za formulací základního práva rodičů na výchovu dětí (čl. 6 Základního zákona), za komunální samosprávou (čl. 28 Základního zákona) i za úpravou práva na sociální pomoc.
Jakými prostředky je možno zajistit, aby ve sféře konkurujících pravomocí spolku a zemí centrální moc uplatňovala své pravomoci jenom za předpokladu vyšší efektivity a nezbytnosti opatření?
Toto se daří teprve od změny Základního zákona v roce 1992 – teprve od této doby je formulace principu subsidiarity v článku 72 Základního zákona dostatečně jasná pro aplikaci soudní mocí. Na základě daného ustanovení již Spolkový ústavní soud vícekrát zrušil spolkové zákony, protože neexistovala skutečná potřeba jednotné regulace. Rozhodujícím prvkem je tedy pro soudní moc zřetelné zakotvení zásady v ústavě a následně její nezávislé přezkoumávání v konkrétních případech ze strany justice.
V posledních letech se často hovoří o použití zásady subsidiarity v EU. Protože nyní reálně většina evropských politik spadá právě do sféry sdílených (konkurujících) pravomocí mezi ES a členskými státy, je možné vzít si z německé zkušenosti nějaký příklad?
Je možné vyvodit závěr, že na otázku, zda má být určitý úkol vyřešen na „vyšší“ úrovni, nemůže s konečnou platností odpovídat sama tato „vyšší“ rovina rozhodování. Rozhodnutí přitom musí příslušet nezávislému soudu. Jenom tak lze zajistit, aby členským státům zůstal v těchto politikách trvale vlastní prostor k jednání.
Daniel Ebinger je právníkem, působí na univerzitě ve Würzburgu. Vystoupil na konferenci VŠCI Princip subsidiarity a národní parlamenty EU konané 12. března.
